číslo 4,  ročník 19, máj 2018 RSS Slova medzi nami Slovo medzi nami na facebooku
hlavná stránka     späť         
vrch1 clanok

 

Dům z karet


 

„My nepotřebujeme slyšet o Ježíšovi. Potřebujeme hrát karty!“ S posledními slovy udeřila pěstí do stolu a všichni lidé v sále zmlkli. Ústa se otevřela údivem a ruce připravené vynést další trumf na chvíli zamrzly ve vzduchu. Kromě údivu ale tváře lidí vyjadřovaly i spravedlivé uznání, že dotyčná řekla nahlas to, co chtěli říct i všichni ostatní.
Když se týden před touto událostí rozkřiklo, že opravdu hodlám zabrat na pondělní večery farní sál, aby se tu mohl konat desetitýdenní evangelizační program nazvaný kurzy Alfa, vyvolalo to tak veliký poprask, že jsem musel svolat mimořádné zasedání farní rady. A místo abych dal na doporučení a od záměru ustoupil, stál jsem si já, jednatřicetiletý kněz spravující svou úplně první farnost, umíněně za svým. Neměl jsem ani jinou možnost. Zároveň jsem ale nemohl tušit, že tohle je teprve první z mnoha soubojů, které během následujících deseti let své kněžské služby budu muset s karetní hrou svést.
Bůh naší maličké farnosti během oněch prvních a nesmělých pokusů pořádat kurzy Alfa, a tak oslovit i ty, kdo do kostela nechodí, nesmírně žehnal. Do roka se u nás o pondělních večerech pořádala setkání, na která přicházelo víc než sto idí, aby se seznámili s nabídkou evangelia a byli pozváni na ni odpovědět. Lidské životy se začaly proměňovat. Ti, kdo dosud byli vlažní, najednou zahořeli, a ti, kteří se církvi vzdálili, teď prožívali silná setkání s Ježíšem, vnímali blízkost Ducha Svatého a vraceli se do společenství víry. Velký konflikt vzniklý kvůli hře v karty za to stál.
Skupince, která se ke hře setkávala, jsme sice nabídli, aby si zvolili jakýkoli jiný den nebo jinou hodinu kromě pondělního večera. Oni se ale raději rozhodli naši budovu úplně opustit a odejít jinam. Proti se nezvedl snad ani jediný hlas. Tahle setkání se tu přece konala asi tak od středověku a stále se ho účastnili zakládající členové – nebo to tak aspoň vypadalo. Záhadu, proč si karetní společnost nemohla vybrat jiný večer, jsem pak rozlouskl až další rok. Během druhého léta své služby jsem dostal přidělenu druhou, ještě menší farnost v obci vzdálené asi dvanáct kilometrů. Tamní společenství se pomalu rozpadalo. Účast na bohoslužbách stále klesala a kromě bohoslužeb neprobíhala žádná další setkání. Žilo tu taky několik ochotných lidí, kteří pečovali o budovy, a potřebné peníze se jim tak tak dařilo vydělat tím, že ve farním sále pořádali společné večeře. Mým prvním úkolem bylo upravit katechetický program, který byl určen asi třiceti dětem ve věku od pěti do šestnácti let: všichni se museli vejít do přeplněné místnosti na výuku, pro kterou byl každý týden problém najít katechetu nebo někoho, kdo by se dětem věnoval. Rozhodli jsme se vyčlenit žáky druhého stupně a sestavit z nich samostatnou skupinu, kde půjde víc o společné prožitky a společenství než o vyučování. Jediný večer, kdy se mohli scházet, byl ten úterní, a v úterý se tu scházela karetní společnost – právě ta skupinka lidí, kterou už jsem o pondělních večerech vypudil ze své první farnosti. Záhada byla vyřešena: nemohli tehdy změnit termín setkání, protože karty hrávali i ostatní večery, každý den v týdnu na nějakém jiném místě.
V letech 2004 až 2010 jsem byl farářem v relativně bohaté farnosti jedné dobře situované městské části. Vždy byla pokládána za klenot v koruně arcidiecéze a bydlel v ní generální vikář a skupina kaplanů. Až donedávna ji kněží před důchodem považovali za ideální působiště předtím, než službu definitivně pověsí na hřebík. To byl taky důvod, proč se tady za posledních třicet let nic nového nedělo. Kvůli zanedbané údržbě se rozpadaly budovy a ani živé kameny církve, lidé, na tom nebyli o moc líp. Nefungovala formace dospělých ve víře, nerozvíjely se žádné služby ani péče o vedoucí skupinek. V mnoha směrech se tu žilo jen z odlesku minulé slávy. Jedinou záchranou bylo, že se tady nescházela žádná karetní společnost. Zato tu byli skauti, vlčata a bobříci, kteří naši budovu využívali čtyřikrát do týdne a dělali to už třicet let.
A tak jsme znovu začali kolotoč rozhovorů se skupinkami, které zadarmo využívaly naše prostory, a zkoušeli získat aspoň jeden volný termín pro pořádání kurzů Alfa. Během šesti let, která jsem v oné farnosti strávil, se nám nakonec podařilo dostat se do vlastního domu a tam uspořádat víc než deset několikatýdenních formačních programů, každý s účastí sedmdesát až osmdesát lidí. Není snad třeba dodávat, že v této ospalé farnosti došlo k probuzení a začaly se dít úchvatné věci.
V roce 2005, rok po příchodu sem, mi zase přidělili druhou farnost. Tahle byla vzdálená jen asi dva kilometry a popsat by ji šlo naprosto stejně jako tu první, s tím rozdílem, že devadesát procent jejích prostor měla pronajatých chlapecká škola a kromě toho tu sídlila místní basketbalová liga, která s námi neměla nic společného až na to, že jeden z týmů byl po naší farnosti pojmenován. A veškeré další prostory, které využité nebyly, žárlivě střežily – asi tušíte – hned dvě karetní společnosti.
Nakonec jsem se přestěhoval do farnosti svatého Benedikta, a to jen tři měsíce poté, co tu byla dokončena zbrusu nová, moderní komunitní budova. Celá farnost vznikla sloučením tří do té doby samostatných farností a lidé se teprve přednedávnem sešli, někteří ochotně a jiní méně, pod jednou střechou. Měl jsem tu působit jako farář a být u toho, jak se během prvního roku všechno usadí. „Skvěle,“ napadlo mě, „začínáme s čistým stolem. Nikdo nám neblokuje budovy. Máme spoustu místa na spuštění evangelizačních akcí a formačních programů pro dospělé, abychom nádhernou hmotnou stavbu naplnili církví z živých kamenů.“
Ke své hrůze jsem ale do týdne zjistil, že už dřív dostaly nejrůznější skupinky ústní příslib, že naše prostory mohou využívat. Musel jsem jednat rychle. Snažili jsme se najít kompromis a zkusili jsme do budovy vměstnat všechny akce, ale nešlo to. Nehodlali jsme sice spouštět žádnou iniciativu dřív než za čtyři měsíce a tento čas měl sloužit k plánování, ale skauti stáli jen o dlouhodobou smlouvu, a tak se rozhodli odstěhovat. Další skupinou byla… velice početná karetní společnost. Dohodli jsme se na kompromisu. Poskytneme jim své prostory do prosince, ale od ledna, kdy u svatého Benedikta zahajujeme kurzy Alfa, si musejí najít jinou hodinu anebo jiné místo. Když jsme se všichni poprvé sešli na jednom a pro tuto chvíli sdíleném místě, čekala na mě hned dvě překvapení. Především se dostavilo 160 zájemců, kteří chtěli absolvovat školení, aby mohli Alfu vést. A taky mě při příchodu do farního sálu vítaly zlostné pohledy asi šedesáti až osmdesáti šedesátiletých až osmdesátiletých karbaníků – nemalá část z nich byli ti samí lidé, které jsem o deset let dřív „vypudil“ z té malé venkovské farnosti.
V následujících kapitolách se snažím ukázat, že zmatky, kterými si dnes naše církev prochází, včetně sporů o smysl a účel budov, mají do značné míry původ v krizi identity. Ze své podstaty jsme církví misijní. Pro tuto identitu chci položit teologické základy a zároveň nabídnout model obnoveného farního života. Modlím se za to, aby církevní představení a všichni, kterým budoucnost naší církve leží na srdci, našli na těchto stránkách návod, jak v Bohu obnovit církev, kterou tolik milujeme.

 



 

 

 

 

Adam Szustak OP

Vrch prísľubov

 

Robert Barron

Slovo plné ohňa

 

Marko Ivan Rupnik

Pri stole v Betánii

 

Adam Szustak OP

Evanjelium pre nenormálnych